Osud jako přítel i nepřítel

Životními nástrahami si musí projít každý. Někomu je přáno a své dny prožije relativně v pohodě a bez zásadních karambolů. A někomu naopak osud staví do cesty jednu překážku za druhou a bohužel někdy i takové, se kterými nezbývá než se smířit. Dá se říci, že výhodu mají ti, kdo jsou od přírody naladěni na optimistickou notu, přeci jen se s nečekanými situacemi a ranami osudu vyrovnávají o něco snadněji než ti ostatní.

Jak se smířit s osudem?
Život není peříčko, a tak je třeba ho brát, stejně tak, že jednou je člověk dole a jednou nahoře. Asi tím nejhorším okamžikem, nejen pro daného jedince, ale i pro jeho okolí, je diagnostikování vážné nemoci.
Jak se vyrovnat s tím, že už třeba nebudete nikdy chodit? Naděje sice umírá poslední, ale i tak je důležité srovnat se s realitou a hlavně nerezignovat. Je to individuální a takovou situaci za vás nikdo jiný nerozhodne. Podpora okolí a nejbližších je samozřejmě nepostradatelná. Zlomový okamžik se už zpět vrátit nedá a vinit se ze svého špatného kroku také ničemu nepomůže.
Zbytečně se nevyčerpávejte otázkami „co by, kdyby“, veškeré své síly věnujte tomu, abyste pokud možno žili dál. Nezaobírejte se tím, jak jinak to mohlo být a kde vlastně došlo k pochybení. Zkuste být šťastni s tím, co máte. Sice ve svém okolí máte možnost vidět štěstí, které byste chtěli mít vy, ale srovnávat se s někým není zrovna to nejlepší. Potkávejte se s lidmi, kteří si prošli něčím podobným jako vy. Určitě vás to nakopne k tomu dobrému a navíc to pro vás bude silná motivace k tomu, jak se poprat s osudem a dát mu na frak, dokázat, že vás nezlomil a že jste pevní jako skála.

Neřešte předem modelovou situaci, která by eventuálně nastat mohla. Samozřejmě to nikdy vyloučit nelze, ale proč se zaobírat tím, co se vlastně ještě vůbec nestalo.
Osudu se prostě postavte čelem a buďte tvrdí sami k sobě. Překážky jsou tu proto, aby byly překonávány.